Prosincový večer na bulharsko-tureckých hranicích byl chladný a neutěšený. Studený vítr se proháněl mezi odstavenými kamiony a zvedal oblaka prachu ze zašlého asfaltu. Nekonečná kolona vozidel se táhla do dálky, jejich světla se rozmazaně odrážela v mlžném oparu.
Robert, sedící za volantem svého kamionu, jen bezmocně sledoval, jak minuty ubíhají na digitálním displeji palubní desky.
"Do hajzlu," zamumlal si pro sebe a protřel si unavené oči. Měl být dávno na cestě domů, těšit se na vánoční svátky, ale místo toho trčel tady, na špinavém hraničním přechodu, obklopen rachotem naftových motorů a pachem výfukových plynů.
Znuděně vystoupil z kabiny, přičemž se jeho pantofle setkaly s rozbitým asfaltem parkoviště. Vydal se podél řady kamionů směrem k hraničnímu přechodu. Potřeboval se protáhnout a taky zjistit, co způsobilo takovou zácpu. Světla reflektorů kreslila dlouhé stíny a v jejich záři se třpytily drobné kapky mrholení.
Jak procházel kolem jednotlivých vozidel, jeho pozornost upoutal kamion s českou poznávací značkou. Dveře kabiny se právě otevíraly a v nich se objevila postava muže, při jehož pohledu se Robertovi rozbušilo srdce.
"Roberte? Jsi to ty?" ozval se známý hlas, který okamžitě poznal. Erik. Ten samý Erik, se kterým před lety pracoval v Praze, muž, který mu tehdy nedal spát. Vysoký, modrooký, s havraními vlasy a upraveným vousem - vypadal ještě lépe než v jeho vzpomínkách.
"Eriku!" vydechl překvapeně Robert a zastavil se. "To snad není možný! Co ty tady děláš?"
"To samý co ty - čekám, až se tahle šílenost pohne," zasmál se Erik a seskočil z kabiny. "Netušil jsem, že tě po těch letech potkám zrovna tady, na konci světa."
"Pojď na kafe," navrhl Robert. "Támhle je bufet, aspoň se dozvíme, co se děje."
Vydali se spolu k ošuntělému stánku, nad kterým blikala unavená neonová reklama. Při chůzi si Robert vybavoval všechny ty momenty z jejich společné minulosti.
Nejvíc mu utkvěla v paměti jedna konkrétní vzpomínka - bylo to ke konci směny, v podnikových sprchách. Erik stál pod proudem horké vody, která stékala po jeho vypracovaném těle. Kapky se zachytávaly v jeho tmavých vlasech a klouzaly po ramenou. Robert se tehdy snažil nedívat, ale jeho oči se k Erikovi stále vracely, fascinované křivkami jeho postavy, pevnými svaly a ….
"Pořád jezdíš pro ADZ?" Erikův hlas ho vrátil do přítomnosti.
"Ne, už dva roky jezdím na živnosťák," odpověděl Robert a posunul se v frontě u bufetu. "A ty?"
"Já střídám. Teď jezdím hlavně Balkán a Turecko." Erik se opřel o pult. "Dvě kávy," objednal lámanou turečtinou.
Nad horkými kelímky si vyprávěli o letech, která uplynula. Erik žil stále sám.
"Víš, jak to je," pokrčil rameny. "Nějak jsem nepotkal tu pravou ..."
Robert při těch slovech cítil, jak se mu svírá žaludek. "A co vůbec děláš na Vánoce? Teda... kdyby se to tu pohlo?"
"Nic extra. Máma odjela za sestrou do Španělska, tak bych byl stejně sám."
Když vyšli ven, potkali vysokého tureckého celníka v uniformě. Erik ho okamžitě poznal.
"Ahmet!" zavolal na něj přátelsky. Celník se rozzářil a objal se s Erikem. Začali spolu živě hovořit, Erik se smál a gestikuloval. Robert stál stranou a cítil, jak v něm roste žárlivost. Způsob, jakým se ti dva k sobě chovali, mu připadal až příliš důvěrný.
"Odkud ho znáš?" zeptal se později Erika, když kráčeli zpět ke kamionům.
"Ale," mávl Erik rukou neurčitě, "to víš, člověk tu občas uvízne… a teď to vypadá taky bledě, prý to jen tak neotevřou."
Ta vyhýbavá odpověď Robertovi nešla z hlavy. Možná... možná Erik také skrývá svá tajemství.
Když padla noc a vypadalo to, že se kolona jen tak nehne, Erik navrhl, že by mohli Štědrý den strávit společně.
"Lepší než sedět každý sám, ne?" usmál se.
Robert souhlasil, možná až příliš rychle.
Tu noc nemohl Robert usnout. Ležel na úzkém lůžku v kabině, díval se na tlumené světlo pouličních lamp pronikající skrz zatažené závěsy a v hlavě mu vířily myšlenky jako divoké ptactvo. Erik. Po tolika letech znovu Erik. Už dávno si myslel, že tyhle city překonal, že je pohřbil hluboko v sobě. A stačilo jedno setkání, jeden úsměv, a všechno bylo zpátky.
Převalil se na bok a zavřel oči, ale spánek nepřicházel. Místo toho se mu v mysli přehrávaly vzpomínky jako film - Erik ve sprchách, kapky vody stékající po jeho svalnatém těle, ten letmý pohled, který si tehdy vyměnili. Kolikrát od té doby Robert přemýšlel, jestli v tom pohledu bylo něco víc? Kolikrát si vyčítal, že neměl odvahu něco říct, něco udělat?
"Do háje," zamumlal do tmy a znovu změnil polohu. V kabině bylo teplo, ale přesto se celý chvěl. Srdce mu bušilo jako splašené, kdykoliv si vzpomněl na to, jak blízko u sebe s Erikem před chvílí seděli v bufetu. Na vůni jeho kolínské, na to, jak se jejich kolena na moment dotkla pod stolem.
Vytáhl telefon - 23:47. Za chvíli bude Štědrý den. Štědrý den na tureckých hranicích, nějakých šestnáct set kilometrů od domova. Měl by být naštvaný, frustrovaný z té situace. Ale místo toho se přistihl, že si přeje, aby se kolona zítra vůbec nepohnula. Aby měl důvod strávit den s Erikem.
Co by na to řekli v práci? Co by řekla jeho rodina? Robert se s těmito myšlenkami potýkal už léta. Vždycky se snažil být tím, koho v něm všichni viděli - správný chlap, řidič kamionu, co balí servírky v motorestech. Ale uvnitř... uvnitř věděl, že je jiný. Že jediné, po čem kdy skutečně toužil, byly Erikovy modré oči a jeho úsměv.
Vstal a přešel k malé ledničce pro vodu. Ruce se mu třásly tak, že trochu rozlil. To nervózní napětí v žaludku, ta směs strachu a vzrušení - cítil se jako teenager před prvním rande. Ale nebyl teenager. Byl dospělý chlap, který už dávno měl mít v těhle věcech jasno.
Opřel se čelem o chladné sklo okna. Venku se mezi kamiony procházeli další řidiči, někteří kouřili, jiní diskutovali ve skupinkách. Někde v té tmě, jen pár desítek metrů od něj, byl Erik. Možná taky nemůže spát. Možná taky přemýšlí...
Robert se znovu vrátil na lůžko. Vzpomněl si na Erikova slova o tom, že "nepotkal tu pravou". Bylo v tom něco nedořečeného, nějaký podtón, který Robertovi dával naději. Ale co když si to jen namlouvá? Co když vidí náznaky tam, kde žádné nejsou? A co když tam ty náznaky jsou - má vůbec odvahu na ně odpovědět?
Digitální hodiny na palubní desce ukázaly půlnoc. Štědrý den. Robert si uvědomil, že poprvé po letech se na Vánoce těší. I když neví, co přinesou. Nebo možná právě proto.
Štědrý den je zastihl stále na stejném místě. Robert chtěl jít Erika vzbudit, ale odvážil se ho navštívit až později v jeho kabině. Seděli na malém prostoru, kolena se jim téměř dotýkala.
“Nedá se tu ani pořádně umejt nikde, tak promiň, asi zrovna moc nevoním,” omlouval se Robert.
"Pamatuješ na starou dobrou Kolbenku?" zasmál se Erik. "Ty sprchy tam byly příšerný."
"Jo," polkl Robert. "Ale tobě to tam docela slušelo."
"Prosím tě," zasmál se Erik rozpačitě. "To už je dávno."
"Pořád vypadáš skvěle, krásnej chlap" řekl Robert tiše a položil dlaň na Erikovo stehno. Cítil, jak se pod jeho dlaní napjaly svaly.
Erik se na něj dlouze podíval. V jeho modrých očích se něco zalesklo. "Ty taky," zašeptal.
První polibek byl nejistý, jako první kroky po tenkém ledě. Ale když Erik polibek opětoval, všechny pochybnosti se rozplynuly. Jejich rty se setkávaly znovu a znovu, roky potlačovaných citů se prodraly na povrch v jediném okamžiku. Líbali se dlouho, přesvědčivě a s vášní.
Pevná objetí, zvědavé doteky mužných rukou v místech, kde je dotýkání zakázáno. V těch místech, která ač zakryta oblečením, už nedokázala nic skrýt. Pevný důkaz oboustranného vzrušení. Mužská síla se drala ke slovu, jakoby chtěla dohnat, co se dosud opomíjelo. Naplnění těch nejpřirozenějších tužeb.
Robert náhle vstal a beze slova odběhl, zanechávaje Erika samotného. Zmatený Erik zůstal sedět v kabině, srdce mu divoce bušilo a v hlavě se mu honilo tisíc myšlenek najednou. Co se právě stalo? Proč Robert tak najednou utekl?
Natáhl se k oknu a sledoval Robertovu vzdalující se postavu, dokud se neztratila ve tmě mezi kamiony. Pak si prohrábl vlasy a těžce vydechl. Možná to všechno pokazil. Možná byl ten polibek příliš brzký, příliš náhlý. Erik věděl, jak těžké je přiznat si svoje pocity - sám s tím léta bojoval.
"Sakra," zamumlal si pro sebe a vstal, aby se napil. Ruce se mu lehce třásly. Vždycky si všímal, jak po něm Robert pokukuje, už tenkrát v té staré práci. Dělalo mu to dobře, lichotilo mu to. Sám po Robertovi pokukoval taky, ale nikdy se neodvážil udělat první krok. A teď, když se konečně něco stalo...
Minuty se vlekly jako hodiny. Erikovi nebylo ve stísněném prostoru kabiny dobře a hlavou mu vířily pochybnosti. Třeba v tom Robert ještě nemá jasno. Možná se lekl toho náhlého vývoje, možná není připravený přiznat si svou orientaci otevřeně. Erik to znal - sám si tím prošel, než našel odvahu otevřít se svým touhám.
Nebo snad udělal něco špatně? Možná byl příliš odvážný, příliš dychtivý. Možná měl počkat, postupovat pomaleji. Pohled na na palubní desku mu připomněl, že už uplynulo nejméně dvacet minut. Robert se nevracel.
Erik si sedl zpět na sedačku a zavřel oči. Vybavil si ten polibek, Robertovy rty na svých, ten pocit správnosti a touhy... A teď tohle. Další zklamání? Další člověk, který se zalekl vlastních citů?
Vytáhl telefon, že Robertovi zavolá, ale uvědomil si, že si nevyměnili čísla. Jak typické - nejdřív se políbí a pak zjistí, že na sebe nemají ani kontakt. Erik se tomu musel trpce zasmát.
Uplynulo dalších deset minut. Erik začal uvažovat, že půjde Roberta hledat. Co když se mu něco stalo? Co když... Jeho myšlenky přerušilo otevření dveří kabiny. Robert se vrátil s malým dárkem zabaleným v lesklém pytlíku - suvenýrem, který koupil v Turecku.
"Veselé Vánoce," zašeptal a znovu Erika políbil. "Promiň, že jsem utekl. Musel jsem... musel jsem ti to rychle zabalit."
Erik se rozesmál a přitáhl si ho blíž. "Ty jsi blázen."
“Chtěl jsem, abys věděl, co pro mě znamenáš… celý ty roky. Chtěl jsem to dřív, než … spolu…” styděl se větu dokončit.
“Děkuju!” Erik byl dojatý a v rozpacích. “Teď ti to musím vynahradit, chceš?”
“Chci,” znova se pustili do líbání.
“Fakt to chceš?” smál se Erik a sáhl mu do jindy zakázaných míst. “Hm, vidím, že to opravdu chceš!”
Možná to nebyl typický Štědrý večer. Žádný stromeček, žádná výzdoba, jen dva muži v kabině kamionu někde na turecko-bulharských hranicích. Ale pro ně to byly ty nejkrásnější Vánoce.
Konečně našli odvahu být spolu a projevit své touhy. A možná právě proto byla ta kolona kamionů tím nejlepším vánočním dárkem, jaký mohli dostat.
Líbila se Ti povídka? Dej lajk nebo ji sdílej. Chceš náš blog podpořit? Zvaž dobrovolný příspěvek. Díky moc!
Comments