Romantika: Ztracené roky

Gay romantická povídka "Ztracené roky"

Slunce prosvítalo skrz zlatavé listí a Alex kráčel po pěšině podél řeky. Vzduch voněl tlením spadaného listí a vlhkou zemí. Drobné kapky rosy se třpytily na pavučinách natažených mezi větvemi. Voda v řece tiše šuměla a občas se na hladině zatřpytil odraz slunečních paprsků.

Každý krok v něm probouzel vzpomínky. Tady, na téhle cestě, před pěti lety poprvé potkal Dominika. Tehdy se jejich pohledy střetly a oba instinktivně věděli, že tento moment změní jejich životy. Alex se usmál při vzpomínce na jejich první společnou procházku, kdy se jejich ruce "náhodou" dotkly a už se nepustily.

Zastavil se u velkého dubu, kde se poprvé políbili. Bylo to během bouřky, kdy se sem schovali před deštěm. 

"Máš ve vlasech kapky deště," zašeptal tehdy Dominik a něžně mu je setřel z čela.

"A ty máš v očích hvězdy," odpověděl Alex.

"I v téhle tmě?"

"Právě v téhle tmě nejvíc."

Kapky bubnovaly do listí nad nimi a vzduch byl nabitý elektřinou - nebo to možná byla jen jejich vzájemná přitažlivost. Ten polibek byl něžný a nesmělý, ale plný touhy a odevzdanosti.

O měsíc později spolu strávili magický večer na skalách nad řekou. Rozložili si deku a pozorovali hvězdy. 

"Vidíš tamto souhvězdí?" ukázal Dominik nahoru. "To je Labuť. Říká se, že když si pod ní dva lidé slíbí věrnost, jejich láska vydrží navěky."

"Věříš na takové pověry?" zeptal se Alex a přitulil se blíž.

"Věřím na lásku. A s tebou věřím i na zázraky."

Dominik pak vyprávěl příběhy o souhvězdích, zatímco Alex ležel v jeho náručí. Teplý letní vzduch voněl pryskyřicí a tymiánem. Jejich polibky byly zpočátku něžné a pomalé, ale postupně v nich rostla touha. Alex ucítil, jak se mu Dominikovy prsty zaryly do vlasů, zatímco jeho rty mapovaly citlivá místa na krku.

"Jsi si jistý?" zašeptal Dominik mezi polibky.

"Nikdy jsem si nebyl jistější," vydechl Alex a přitáhl si ho blíž.

Jejich doteky byly zpočátku váhavé, objevující. Dominik něžně líbal každý centimetr Alexova těla, jako by chtěl do paměti vtisknout každý detail této chvíle. Alex se chvěl pod jeho doteky, které byly současně jemné i spalující. Když se jejich nahá těla konečně propletla, zdálo se, že i hvězdy nad nimi září intenzivněji.

Dominik byl neuvěřitelně pozorný a něžný, každým pohybem se ujišťoval o Alexově pohodlí. Jejich těla se pohybovala v dokonalém rytmu, jako by tenhle tanec znala odjakživa. Alex nikdy předtím nezažil tak intenzivní spojení - fyzické i duševní. Cítil, jak se jejich srdce bijí ve stejném rytmu, jak jejich dechy splývají v jeden.

Vyvrcholení přišlo jako vlna, která je oba pohltila současně. Na moment se zdálo, že čas se zastavil a existují jen oni dva pod hvězdnou oblohou. Alex cítil, jak mu Dominik šeptá do ucha slova lásky, zatímco ho pevně držel v náručí.

Leželi pak dlouho na dece, propletení, uspokojení a šťastní. Dominik jemně hladil Alexe po zádech a občas mu vtiskl polibek do vlasů. Nad nimi zářila souhvězdí a zdálo se, že celý vesmír jim žehná.

Jejich třetí nezapomenutelný moment přišel během podzimního pikniku u starého mlýna. Dominik připravil košík plný Alexových oblíbených jídel a vína. 

"Pamatuješ, jak jsi mi při našem prvním rande říkal, že miluješ čokoládové jahody?" usmál se Dominik a vytáhl krabičku.

"Ty sis to pamatoval?"

"Pamatuju si každé tvoje slovo."

Krmili se navzájem hrozny a mezi polibky si šeptali vyznání lásky. 

Ten den byl dokonalý - až do chvíle, kdy Dominik oznámil, že musí na tři měsíce pracovně do zahraničí. Alex byl tehdy tou zprávou zcela zničený! Tři měsíce bez Dominika?!  

Alex si povzdechl a pokračoval v chůzi. Sex s Dominikem byl vždy výjimečný - ne jen pro fyzickou rozkoš, ale především pro tu hlubokou intimitu a spojení, které při něm cítili. Každý dotek byl významný, každý vzdech vyprávěl příběh jejich lásky.

Když se Dominik vrátil ze zahraničí, byl jiný. Práce v mezinárodní firmě ho zcela pohltila. Jako hlavní projektový manažer měl na starosti multimilionový projekt s týmy na třech kontinentech. Pracoval osmnáct hodin denně, budil se ve tři ráno na konferenční hovory s Asií a končil v noci hovory s Amerikou. Pod tlakem termínů a odpovědnosti za stovky lidí se začal ztrácet sám sobě. 

Vrátil se odtažitý, nervózní, podrážděný. Jejich vztah se rozpadl jako podzimní listí ve větru, aniž by Alex skutečně pochopil proč. Pět let se tím trápil, pět let se snažil pochopit, co se pokazilo.

Unavený celodenní chůzí došel Alex na nádraží. Nastoupil do vlaku a posadil se k oknu. 

Alex se díval z okna na ubíhající krajinu, když ucítil na tváři něčí pohled. Otočil hlavu a v tu chvíli se mu zastavil dech. Naproti přes uličku seděl Dominik. Vypadal ještě přitažlivěji než dřív - prošedivělé spánky a drobné vrásky kolem očí mu dodávaly zralou eleganci. Měl na sobě tmavě modrou košili, která zvýrazňovala jeho široká ramena, a Alex musel polknout, když si uvědomil, jak silně na něj i po těch letech působí.

"Alexi?" Dominikův hluboký hlas zněl překvapeně a měkce. Jeho tmavé oči se rozšířily údivem a Alex v nich zahlédl záblesk něčeho, co vypadalo jako touha.

"Dominiku..." vydechl Alex a cítil, jak se mu rozbušilo srdce. "To je... neuvěřitelné."

Dominik vstal a přesedl si k němu. Když se posadil, jejich stehna se lehce dotkla a Alex ucítil, jak jím projela elektřina. Voněl stále stejně - svou charakteristickou vůní santalového dřeva a něčeho nepostižitelně svého.

"Pořád používáš stejný parfém," poznamenal Alex tiše.

Dominik se usmál. "A ty pořád stejně červenáš, když jsi nervózní." Natáhl ruku a na moment zaváhal, než Alexovi odhrnul neposlušný pramen vlasů z čela. To důvěrné gesto je oba překvapilo svou přirozeností.

"Jak je možné, že jsi tady?" zeptal se Alex, snaže se ignorovat, jak mu Dominikův dotek rozproudil krev v žilách.

"Poslední týdny..." Dominik se odmlčel a zadíval se z okna. "Poslední týdny jsem nemohl myslet na nic jiného než na tohle místo. Na nás. Měl jsem naplánovanou služební cestu do Londýna, ale zrušili ji. Pak jsem měl letět za sestrou do Berlína, ale onemocněla. A najednou jsem se přistihl, že kupuju jízdenku sem."

"Věříš na osud?" zeptal se Alex.

"Teď?" Dominik se znovu podíval na Alexe, jeho pohled byl intenzivní. "Teď už ano."

Avšak Alex chtěl dnes také vědět, co se tehdy stalo a viděl, jak se Dominik napjal. 

Nejdřív uhýbal pohledem, ale pak se přiznal. V zahraničí, pod tlakem nekonečných deadlinů a odpovědnosti, která ho drtila, hledal únik. Nespavost a úzkosti ho dohnaly k hledání jakéhokoliv uvolnění. V tom stavu navštívil gay klub. Skončil na divoké party s náhodnými muži. "Styděl jsem se ti to říct. Myslel jsem, že mě budeš soudit, že ztratím tvůj respekt. Byl jsem tehdy na dně, ztracený… "

“Cože?? Kvůli takové blbosti? Proč jsi mi to neřekl? Pochopil bych to přece!”

“Nemohl jsem se ti podívat do očí, měl jsem takové výčitky a takový pocit viny, že jsem ti raději zmizel ze života bez vysvětlení,” Dominik mluvil tiše, ale s takovou upřímností, až to vhánělo slzy do očí. “Promiň mi to, nezvládl jsem to.”

"Podívej se na mě," požádal ho Alex jemně a vzal jeho ruku do své. Byla stejně teplá a silná, jako si ji pamatoval. "To, co se stalo... to přece nic neznamená. Byl jsi pod tlakem, byl jsi sám v cizí zemi..."

"Bylo to víc než jen stres," přerušil ho Dominik. "Bál jsem se. Bál jsem se toho, co k tobě cítím. Jak moc tě potřebuju. Ta noc... byl to útěk. Od tebe, od sebe, od všeho."

Alex cítil, jak mu po tváři stéká slza. "A teď? Čeho se bojíš teď?"

Dominik se k němu naklonil tak blízko, že cítil jeho dech na své tváři. "Teď se bojím jen toho, že tě znovu ztratím."

Jejich rty se setkaly v polibku, který chutnal po slzách a naději. Alex cítil, jak se mu Dominikova ruka zanořila do vlasů, jak ho přitáhl blíž. Bylo to jako kdyby těch pět let nikdy neexistovalo, jako by se vrátili k té noci pod hvězdami.

Když se odtáhli, byli oba bez dechu. Vlak projížděl tunelem a na moment se ocitli ve tmě. Alex cítil, jak mu Dominik něžně hladí tvář.

"Co bude dál?" zašeptal Alex.

"Dál?" Dominik se usmál. "Dál pojedeme spolu. Jedeš se mnou?"

"Jedu, to víš, že jedu."

"Perfektní. Mám krásný byt s výhledem na Vltavu, zvu tě na kávu. A tentokrát," dodal Dominik s intenzitou v hlase, "tentokrát nikam neodjíždím."

Alex se k němu přitulil a zavřel oči. Cítil Dominikovo srdce, jak bije proti jeho hrudi, cítil teplo jeho těla, sílu jeho objetí. Venku se stmívalo a oni měli před sebou ještě dlouhou cestu. Ale to nevadilo. Tentokrát měli všechen čas světa.