Rozvířený trapno
Ležím v posteli. Nahej. Rukama si zakrejvám obličej. Ona neříká nic. Už vzdala i poslední pokus mi ho postavit.
„Promiň, jsem přetaženej,“ šeptám směrem ke stropu.
Karin mlčí. Byly doby, kdy mívala slova pochopení a útěchy. Ty jsou ale jasně pryč. Teď jen mlčí a je to horší, než desítky výčitek.
Bejvalo to s ní fajn a dělával jsem to rád. Než jsem poznal, že jediná pusa od chlapa je stokrát lepší, než se udělat s ženskou. Od tý doby to šlo z kopce. Ani nevím, jak se jmenoval. Jen si pamatuju ten boj. Než jsem ho vůbec začal hledat. Než jsem se odvážil k prvnímu setkání. A než na to rande se mnou skutečně někdo přišel. Ten strach, že mě někdo uvidí s chlapem. A to vzrušení, když jsem se ho poprvý dotknul. Všechno ve mně explodovalo, chybělo málo a nastříkal jsem si do trenek, sám od sebe. A když mi poprvé zajel jazykem do pusy. Přisál jsem se a nechtěl ho pustit. Asi se bál taky. Nechtěl si na něho nechat sáhnout. Tak jsme se jen líbali a honili si každej svýho. Ale stejně mi přišlo, že tak tvrdýho a tolik tlustýho jsem ho od tý doby už nikdy neměl. Ještě teď cejtim ten jeho jazyk a to perfektní vystříkání, s mým prvním chlapem v životě.
Rozvířený trapno v naší ložnici přerušuje moje náhlá erekce. Karin mechanicky nasedá a zavádí si ho dovnitř. Mírně se pohybuje zepředu dozadu, přesně tam, kde ho potřebuje mít. Brzo nachází tu správnou polohu a začíná si rychlým přisedáním dělat dobře.
Připadám si jak živej robertek, jen nástroj k uspokojení. Pocit viny mi ale nedovoluje jakkoliv vzdorovat. Karin se nakonec uvolňuje a nechá se ovládnout prožívaným příjemnem, který se rychle mění v rozkoš. Její sténání a odevzdání se slasti mě vzrušuje.
Začínám spolupracovat a přirážet. Dostává se do varu a odhazuje poslední zbytky sebekontroly. Je tu jen její nadržená ženskost a tvrdej chlap, kterýho používá pro svoje uspokojení. Hladí se po prsou a trhavý pohyby jasně signalizujou, že už to na ní jde. Nakonec si k rychlejšímu udělání pomáhá rukou. Já cákám do ní.
Ani ne pět vteřin nato se do její tváře vrací učitelka. Chvatně ze mě slejzá a jde se sprchovat, aby ani na moment nezůstalo nic, co by připomínalo, že je to taky jen normální ženská, co potřebuje čas od času roztáhnout nohy a pořádně si zašukat.
„Soustřeď se, Matti,“ kontroluju kluka na kraji dráhy, aby to dělal přesně,“ záběr, výdech, hlavu doleva, nádech.“
Prostě mu ta koordinace vůbec nejde. Amy je na plavání mnohem šikovnější, Mattiho ty sporty nějak neberou nebo co.
“Tak znova, zaber!“
„Můžu pak jít na tobogán?“ přivádí mě k zuřivosti.
„No jo, prosimtě,“ rezignuju na jakýkoliv ambice udělat z něho sporťáka. Jak leze z vody, natahuju se pro brejle, že si zaplavu aspoň já. Za rantlem stojej nohy. Docela hezký.
„Ahoj,“ zdraví mě Willy.
„Čau,“ je mi trapně. Otáčím se a chci zmizet pod hladinou, ale on pokračuje: „Kolik jich dneska dáme? Dvacet?“
Celej závod přemejšlim, co to má s tím Willym znamenat a zákonitě prohrávám. Rozmyslel si to a chce si něco začít nebo je prostě jen nad věcí?
„To jsou tvoje děti?“ slyším překvapení v jeho hlase, když se u kraje vydejcháváme.
„Jo, jsou.“
„Hezký,“ zní napůl uznání, napůl údiv.
„Jo. Jedna z mála věcí, který se mi v životě povedly,“ dodávám.
„Zas nepřeháněj, firma ti šlape, auto máš luxusní a sám taky vypadáš dobře,“ šklebí se na mě, aby to neznělo tak dokonale všechno.
Trochu se červenám.
„Promiň mi to minule, nějak jsem to neodhadnul,“ omlouvám se.
„Zapomeň na to, jsem prostě sexy kus,“ směje se, „akorát už to příště nezkoušej, ok?“
„Fajn! Co takhle pára?“ navrhuju a v duchu nevěřím, co je tohle za týpka.
„Ok, ale budeš sedět takhle daleko,“ ukazuje rukama asi půl metru.
Než se stihnu cejtit znova trapně, vidím, že ze mě má akorát tak prdel. Smějeme se a Willy mi dává ruku na rameno. V tu chvíli startuju pravačkou na jeho solar, ale těsně před tělem se zastavuju. Willy prská smíchy, skvěle se bavíme.
Nobelovka
Dělám dětem palačinky. Seděj se mnou v kuchyni a okamžitě sežerou cokoliv, co vyklopím z pánve na talíř. Matti se cpe, až má boule za ušima. Po kulatým plátku roztírá kila marmelády. Je roztomilej.
„Tati dělej, nestíháš,“ hlásí Amy.
„Měli bysme taky nechat strejdovi Fynnovi,“ rozumuje Matti, ruce upatlaný.
Jsem překvapenej. Kde na to zas přišel? Pak si vzpomínám, že jednou byli u nás s Ingrid a že mu chutnaly.
„Strejda nemá čas,“ houkám od plotny za Mattim, kterej právě prošel na balkon.
„Heeeeej, pojď k nááááám,“ slyším ho ječet přes celou ulici.
Než ho stihnu okřiknout, je zpátky uvnitř a skáče kolem mě, jak pošahanej.
„Má čas, už jde!“
Než mi docvakne, co se vlastně děje, drnčí domovní zvonek. Matti se řítí otevřít a nezavře pusu. V kuchyni se zjevuje Fynn.
„Prej děláš palačinky,“ usmívá se.
Čumím jako puk. Z Mattiho na Fynna a zpátky. Jak se tomu klukovi mohlo povést ho takhle odchytit? A jaktože fakt přišel?
„Fajn, ale jez rychle nebo ti to divá zvěř zblajzne.“
Jenže divou zvěř už palačinky nezajímaj. Jsou nacpaný a mizej k tabletům. Musím na ně za chvíli vlítnout a zkontrolovat věci do školy.
„Hm, jsou fakt dobrý,“ culí se na mě Fynn.
Jdu ke stolu, hladím ho po vlasech a nakláním se pro pusu. Najednou mám pocit, že je to takhle odjakživa. Já, on, děti. Zalejvá mě teplo. Jak by to byl krásnej život! Fynn mě ze židle plácá a hladí po zadku.
Roztejkám se jako kus másla na pánvičce a jen co přinesu další porci, dál se líbáme u stolu. Nevím, koho to napadlo zařídit, že pusa od chlapa je tak fantastická záležitost. Měli by mu dát nobelovku. Nemám dost a chci ještě.
Fynn je něžnej a asi pěkně nadrženej. Jenže mě teď sex vůbec nezajímá. Chci se mazlit, choulit v jeho náruči, objímat jeho silný tělo a hladit ho. Chci se na něj přitisknout a ani na cenťák se už nevzdálit. Chci se koupat v jeho teple a opíjet vůní jeho dechu. Chci plout v barvě jeho očí, šimrat chlupatý břicho a cejtit, že on chce to samý.
„Ahoj,“ zní ode dveří.
Trhám sebou. Tělem projíždí šok. Odskakuju od Fynna. Můj zděšenej pohled teď míří na Karin.
„Dělám palačinky,“ snažím se tvářit co nejnormálnějc. Viděla něco?
„Jo? A že na mě žádná nezbyla,“ zkoumá nás zkušeným pohledem.
„Tak ti o nich budu aspoň vyprávět,“ snaží se Fynn zavtipkovat, ale vidím, že je taky tuhej hrůzou. Pomalu se zvedá a na odchodu mě plácá po rameni.
„Tak čau v kině.“
„V jakým kině?“
„No jak jinak,“ ksichtí se Karin, „že mě vůbec ještě překvapuje, že jsi na to zase zapomněl.“
Jak jsem mohl zapomenout něco, o čem slyším poprvé?
„Jdeme do kina, miláčku,“ pitvoří se Fynn a za toho ironickýho miláčka bych mu teď nejradši jednu fláknul.
„A na co?“ děsím se dopředu odpovědi. To je určitě zase akce ženskejch.
„Adam a Evelyn,“ konstatuje Karin, „je to od Goldsteina. Mají jet na dovolenou, ale on jí zahýbá.“
Střetáváme se s Fynnem pohledem.
„Nemůžem jít aspoň na Robina Hooda?“ snažím se protestovat.
„Na toho si jděte s dětma,“ kategoricky rozhoduje Karin.
Kuratela dozorkyň
Kino. Jedna z akcí v kategorii „nutný zlo“. Slouží k utužení přátelství v rámci naší čtyřky. Jako základ k jinejm akcím, kde jsme jenom já s Fynnem, na kterejch se utužuje úplně něco jinýho. V týhle kategorii jsou všechny ty společný večeře, večírky, oslavy a taky kultura. Teď aktuálně kino. S nějakou další politicky angažovanou slátaninou na téma vztah mezi Ossis a život za železnou oponou, jakejch se za poslední roky natočilo tucty. Připravuju se na vydatnej spánek, kterýmu se po boku Karin hodlám oddat.
„Já tady blbě vidím,“ zvedá se těsně před začátkem Ingrid a postrkuje Fynna, aby se s ní vyměnil.
„Tady přece uvidíš úplně stejně,“ zvedá se Fynn neochotně, ale v konfrontaci s jejím pohledem brzo kapituluje.
Usedá vedle mě, což mě připravuje o klid. Cejtím jeho vůni, teplo a mužský fluidum. Moje radary jsou vyštelovaný na nejvyšší stupeň pohotovosti. Fynn to registruje a je z toho nervózní. Energie, která mezi náma probíjí, musí bejt vidět, v sále by neměli vůbec zhasínat.
Je tma, film začíná. Nedávám to ani tři minuty a přejíždím Fynnovi na opěradle po ruce. Fynn reaguje ukazováčkem, kterým mi přejíždí po vnitřku dlaně. Je tak roztomilej. Na plátně se zatím producíruje záletnej Adam a moje tělo touží po doteku s jakokouliv Fynnovou částí. Přejíždím mu po stehně a končím na poklopci.
Fynn se ošívá, poposedá, ale proti mý dlani nepodniká žádný opatření. Naopak. Jak ho pomalu a jemně, skoro neznatelně hladím, začíná se mu stavět. A ani když má poklopec plnej, nedělá nic, čím by mě odehnal. Stojí mi taky. Je to neskutečně silný.
Karin se ke mně naklání s potřebou jakýhosi komentáře. Stahuju se z Fynnova klína na opěradlo, ale netrvá dlouho a jsem tam zpátky. Mírně na něj tlačím. Fynn je teď už hodně vzrušenej a dává přes mou ruku svou. Kdyby mohl, rozepne zip a přitlačí si dolů moji hlavu.
Jsme ale pod kuratelou dozorkyň a je riskantní už všechno to, co právě děláme. A zároveň neskutečně rajcovní. Zprava Fynn. Koupu se s největší rozkoší v jeho mužný vibraci, která mě z vedlejšího sedadla vtahuje a omamuje. Zleva chlad.
Zas to někdo zařídil tak, že naprosto přesně teď na vlastní kůži pociťuju ten rozdíl. Jsem rozpolceně zasazenej mezi dva světy a vím naprosto jasně, kterej z nich miluju a kterej ne.
„Miluju tě,“ nakláním se k jeho uchu tmou kinosálu.
Jeho ruka zatlačí na mou a ta zas na jeho nacpanej rozkrok. Podívá se na mě a já i přes poblikávání filmový scény čtu němej vzkaz jeho očí. Já tebe taky. Vzkaz, kterej by nahlas asi nikdy nevyslovil. Vzkaz, kterej se musí umět zachytit z gest a činů.
Když chceš milovat Fynna, nic jinýho, než tohle, nemáš.
Láska je odpověď! - román o mužích, nejen pro muže. Více o knize na webu laskajeodpoved.eu
Commentaires