“Já nevím, máma dělá lepší,” vracím Matějovi lžíci od salátu, kterej jsem právě ochutnal.
“ Kubo teda ty si tak hnusnej, já se tady s tím dělám, asi ti ho narvu mezi půlky i s mísou,” vyhrožuje Matěj.
“I s mísou? Wow? Konečně nějakej sex,” šklebím se na něho.
“Ty aby ses hned nechytnul,” kroutí naštvaně pusou a zoufale si prohlíží mísu s právě dodělaným bramborovým salátem.
“Tak se hned neurážej, já neřikám, že je špatnej. Je dobrej! Jenom od mámy mi víc chutná, to je celý,” škádlím ho dlaní po zadku.
“To se do zejtra rozleží,” uzavírá rezolutně, přetahuje přes mísu fólii a strká ji do lednice. “A oblíkni se.”
“Proč bych se měl oblíkat?” beru do ruky svoje péro a okatě si s ním hraju. “Nedělej, že se ti nelíbí. Vím dobře, jak po mně mlsně koukáš.”
“Jo, tos uhodl! Po pěti letech! Mlsně!” protáčí oči a dělá, že je dotčenej. “Za chvíli je tu Evča s Rosťou, chceš je vítat s holým zadkem?”
“No tak Rosťu bych přivítal celkem rád, je to samec. Sice trochu trouba, ale samec.”
“Docela by mě zajímalo, co bys mu předvedl? To tvoje za dvě minuty hotovo?” bere Matěj do ruky sklenice a nese je do obýváku.
“Já ti dám dvě minuty!” teď mě docela vytočil.
Hned ho následuju a jen se ohne ke stolku, aby položil ty skleničky, stahuju mu trenky a zasvítí na mě jeho krásná, hladká, vyšpulená prdelka.
“Nech toho ty dobytku!” oboří se na mě, ale drží. Potvora jedna!
“Co je na tom dobytčího? Láskyplný zásun mezi dvěma zamilovanými životními partnery to je přece boží požehnání,” roztahuju mu půlky a kochám se skvostným pohledem na jeho perfektní úzkou, růžovou dírku.
“Máš ji pořád jak osmnáctka,” uznávám a jemně ji laskám jazykem.
“Aspoň něco na mě oceníš,” melduje ohnutý u toho stolku, ale prohýbá se a špulí o sto péro.
Fakt mě rajcuje a jsem už v plný pohotovosti, ocas nedočkavě vystrkuje svou naběhlou hlavu a já mám v jeho díře už dva prsty.
“Nech toho, za chvíli jsou tady,” chabě se brání, ale chtivě pořád drží.
“Stačej mi dvě minuty, pamatuješ?” nenechávám se odbýt v nejlepším.
“Kubo! Nejsem umytej, přestaň,” pokouší se zase vzdorovat, když mu už přejíždím žaludem po nasliněným otvoru, což je další naprosto slastná věc.
“Nepřeháněj, vždycky jsi vymydlenej, teď ti to na neskočím. Uvolni se trochu!”
Snažím se zatlačit a překonat prvotní odpor stáhnutýho svěrače.
“Je na nás vidět, nezatáhnul jsi závěsy.”
On tu pusu prostě nezavře!
“Jen ať se sousedi podívaj, že aspoň někde se o Vánocích šuká, když to doma nemají,” pronáším tak napůl huby, protože jsem se právě dostal už na kraj a je to sakra dobrý.
Matěj zavzdychá a celej se zachvěje. Takhle se mi líbí, konečně je chvíli zticha.
Ocas pulzuje vzrušením a je tak napruženej, až je to kontraproduktivní. Jak se s touhle žilnatou kládou mám do něho rychle dostat?
“Jsi naprosto děsnej, ale pro tohle péro jsem si tě vzal,” huhlá mezi vzdycháním a vrtěním nadrženýho zadku.
Konečně povolil, jsem uvnitř. Slastně projíždím dírou a dávám si záležet, aby přírazy byly na konci pěkně důrazný. Mám celkem tlustej kořen a vím, že se mu to líbí, když ho tam láduju nadoraz.
“Tak dělej, neprotahuj to,” už zase diriguje, místo, aby si to pěkně užíval.
A dobře mu tak! Zrychluju a přirážím, až se mu vlasy třepaj ze strany na stranu. Snaží se držet toho stolku, ale není to žádná opora. Přidržuju si ho v pase, aby mi tolik neujížděl.
Do toho zvoní u dveří.
“Jsou tady! Já ti to říkal,” snaží se narovnat, jakože je konec.
“Zůstaň!” Teď toho rozhodně nenechám. Držím ho pevně a festovně ho mrdám, rychlost tři. Pod mýma přírazama se ztěží udrží, chybí mi už ale jen málo.
“Dělej, klekni si na sedačku.”
“Ty seš takovej debil,” držkuje, ale hbitě se tam přesouvá.
Zvonek zvoní.
Teď už se do toho můžu opřít naplno. Tři, čtyři přírazy a už to na mě jde. Krásně to mlaská, slast se rozlejvá celým tělem. Jo a ještě jednou, pořádně! Tak jo! A konečně! Zatínám pěsti do jeho boků a za strašlivýho přirážení, pod kterým sedačka bouchá opěradlem do zdi, stříkám do jeho horký díry.
Matěj mě nenechává ani vydejchat, hned se mi vysmekne a běží ke zvonícímu telefonu.
Ještě zahlídnu, jak mu otvorem vytejká čerstvý semeno, který si štítivě otírá do dlaně a oplachuje ve dřezu, aby druhou rukou přijal ten hovor.
Z ocasu mi ještě teče, je pořád nádherně tvrdej a parádně nabuzenej. Natahuju si tepláky.
“Ty vole mrdka všude,” rozčiluje se Matěj, “musíš vždycky tolik stříkat?”
A už jdeme ke dveřím, výtah právě vyjel nahoru. Matěj si ještě upravuje rozcuchaný vlasy, on se snad taky zpotil nebo co.
“Co jste tady dělali,” zajímá se Rosťa, ještě si ani nezul boty.
“Ale hádali jsme se kvůli salátu, taková vánoční klasika,” vysvětluju.
Rosťa se na mě podívá svejma nádherně modrejma očima, a sjede mě přes zpocený tílko, až k lehce vzedmutýmu rozkroku, kde se právě leskne obří mokrá skvrna.
“Hm, tak hádku vám docela závidím,” ušklíbne se do svejch černejch vousů. Je tak sexy, až to bolí.
“Na Vánoce se pohádají až dvě třetiny českých domácností,” přisadí si Eva.
“Pojďte už dovnitř,” je Matěj celej nervní.
Jdeme se posadit do obýváku a Matěj mizí v kuchyni.
“Koukám, že jste se hádali i na sedačce,” neodpustí si Rosťa poznámku při pohledu na další lepkavý skvrny.
“Sedni si radši támhle,” culím se jak školák při krádeži křídy a inkriminované místo zakrývám polštářem.
“Vy jste tady něco vylili?” pátrá Eva a vůbec netuší, která bije.
“Dáte si víno?” nesu z kuchyně vychlazený bílý.
“Já nebudu, řídím,” odmítá Rosťa.
“No počkej, to snad nemyslíš vážně,” protestuju, “neblbni, můžete u nás přespat.”
“Můžeš sem dojít pro chlebíčky?” haleká Matěj z kuchyně.
“Jistě, miláčku, hned jsem u tebe,” mám skvělou náladu. Aby taky ne.
“Nemysli si, že je naliješ a pak na něho něco zkusíš, jsou to naši kamarádi!” syčí na mě potichu, když mi podává oválnou mísu s chlebíčkama.
“Jak tě tohle mohlo napadnout?” dělám blbýho, ale cukají mi koutky.
“Už tě nějakej ten pátek znám,” odsekne Matěj.
Konečně už jsme všichni usazený, Rosťa vydržel vzdorovat a popíjí Birell.
“Jak jste si užili Mezipatra? Šli jste nakonec?” ptá se Eva zúčastněně.
“No to se zeptej Kuby hlavně,” šklebí se Matěj zlomyslně.
“Řeknu ti to takhle,” dramaticky se nadechuju, “letos to bylo naposledy.”
“Jak to?” diví se Eva a Rosťa se už zase uculuje.
“Nějak ty jejich intelektuální koncepty nechápu. Oni dneska už neuměj natočit normální film. Nejdřív nějaká mrtvá lesba nebo co a pak týpek, co honí nad krucifixem.”
“To zní zajímavě,” nechápe Eva, proč jsem tak pobouřenej.
“To zní zajímavě,” přidá se Rosťa, náš hlavní ironik večera.
“Jo, jenže se pak nechá pokousat, zmlátit, pak si ostrouhá kolena struhadlem, pak se málem udusí řetízkem a nakonec se probodne pod hrudníkem a odkráčí někam na kopec, no ty vole, kdo na tohle má mít nervy? Nedalo se na to koukat, taková píčovina.”
“Určitě to mělo nějaké sdělení,” je Eva schovívavá a všepřijímající jako vždycky.
“Měli nám ho říct předem, já mám slabej žaludek,” rozčiluju se.
“No je teda fakt, že já jsem z těch pěti filmů nepochopil ani jeden,” Matěj se váhavě přidává na mou stranu.
“No jasně, každej dneska dělá projekt, ale normální film už natočit neuměj.”
“Musíte ochutnat cukroví!” chce Matěj odlehčit moje běsnění nad současnou úrovní LGBTQ+ tvorby a mizí v kuchyni.
“To je samý nebinární a fluidní, ale já chci jít na film o normálních buzících jako my, co řešej problémy jako my, to je všechno,” soptím.
“Chápu, co se tak normálně hádaj a tak, že jo?” opět si přisazuje Rosťa.
Co on to má pořád za narážky? Je z toho tady dneska nějak rozdivočelej.
“Kubo! Průser!” ječí Matěj a je na pokraji hysterickýho záchvatu.
“No co je zase?”
Matěj stojí ve futrech a je celej bílej.
“Já nevyzvednul to cukroví u paní Dostálový a zítra už má až do novýho roku zavřeno. Zrovna mi napsala zprávu.”
“No to je teda strašnej průser, naházíme ho po novým roce kachnám, aspoň nebudeme tlustý,” zůstávám proti jeho dramatům zcela imunní.
“Kubíčku zajeď tam,” škemrá, “to za půl hodiny stihneš, zavírá v šest.”
“Já už jsem ale pil,” vůbec se mi nechce řešit nějaký pitomý cukroví.
“Odvezu tě tam, je to daleko?” nabízí se Rosťa.
To si ovšem nemůžu nechat ujít!
“No tak jo,” netvářím se úplně nadšeně.
“Je to zaplacený, tak to jen vyzvedni,” úkoluje mě Matěj, “a… varuju tě!”
“Před čím tě varoval,” vyzvídá Rosťa na první křižovatce, sotva jsme vyjeli.
Však ty moc dobře víš. Ty se nezdáš, ale jsi lišák podšitej!
“Co já vím, asi abych se s tebou po cestě nehádal,” nahazuju udičku.
“A chtěl bys?” hodí po mě takovým tím hodně zvědavým pohledem.
Zvědavej heterák. Dneska se tomu říká heteroflexibilní, aby nepadl ani stín pochybnosti o jejich mužnosti. Nevím, kolik desetiletí bude ještě trvat tenhle stereotyp, že ten, co spí s chlapama není dost chlap.
“Chtěl, jsi kus pěknýho mužskýho,” nezastírám.
Rosťa se ušklíbne, ale už na to nic neříká.
Paní Dostálová nám přeje hezký svátky a tak divně se na Rosťu dívá.
“Nebojte se, za Matěje jsem ho nevyměnil, je to jen kamarád,” vysvětluju.
“To se mi ulevilo, Matěj je sluníčko, toho si hýčkejte!” usmívá se tak nějak babičkovsky.
Jo, sluníčko! Kdybys slyšela to jeho věčný remcání nad vším a to organizování všehomíra!
“Kolikrát sis ho dneska už hýčkal,” začne Rosťa sotva se rozjedeme na zpáteční cestu.
“Proč se ptáš?” musím se už vážně smát. On nedá pokoj. Normálně je nadrženej jako bejk.
“Tak, zajímá mě to,” tváří se záhadně.
“Zajímá tě frekvence pohlavního styku mezi tvými homosexuálními přáteli?” musím z toho udělat frašku, protože mi nějak připadá, že tady jde do tuhýho.
“Dobře teda,” zlehka plácne oběma rukama do volantu, “závidím vám to.”
“Co nám závidíš?” nechápu.
“No, že to mezi váma pořád ještě funguje, že prostě šukáte …”
Ty slova se nesou autem a já jen naprázdno polykám, nevím, co na to říct.
“Vy ne?”
“Eva je ledová královna, vždyť ji znáš,” kroutí se Rosťa.
“Je to jenom tím?” nevěřím, že mi řekl všechno.
Zastavujeme před naším domem, ale motor dál běží. Rosťa chvíli kouká před sebe a pak si rozpačitě vjede do vlasů.
“Bylo to strašně vzrušující, vidět jak ti ještě stojí, když jsme přišli a všechno to semeno všude, byl toho plnej byt, ta vůně sexu …”
Sedím jako zařezanej. Nemělo to být naopak? Neměl jsem já balit jeho? Neměl jsem já přesvědčovat jeho, jak je to super, když mu ho vykouří chlap? Úplně mě teď vykolejil, vytrhnul z konceptu.
“Promiň, asi jsem ti to neměl říkat. Já to vlastně nemám komu říct.”
“Ne, jsem v pohodě, neomlouvej se, já jsem rád, že o tom mluvíš.”
“Prostě mě láká to zkusit, držet v ruce cizí péro nebo ho vzít do pusy nebo tak …” zaboří se do sedačky a kouká do stropu.
Wow! To je teda něco!
“Mě úplně tvrdne, jak o tom takhle mluvíš, ale víš, že to nejde viď?” snažím se mluvit tak opatrně. “Jsme kámoši, Matěj, Eva … ty jsi děsně sexy a toužím po tobě od prvního setkání, ale víš, že to nejde, že jo?”
“No já si právě myslel…, že by to třeba …”
“Ne Rosťo, to by byl kardinální průser. Věř mi, všechno zničený, kamarádství v prdeli, naše vztahy v prdeli…”
“Kubo přece mě v tom nenecháš, víš, jak těžký to pro mě je?” mluví tiše, pořád do stropu.
“Ty vole, stojí mi tady z tebe ocas, ale věř mi, není to dobrej nápad. Já ti poradím, na všechno tě připravím, s čímkoliv za mnou můžeš přijít, ale nekomplikuj to.”
Rosťa se dál tváří, jako malej kluk, co mu vzali hračku. Vypadá to, že se na tohle strašně dlouho připravoval, stálo ho to dny, tejdny a měsíce vnitřního dilematu, kdy sbíral odvahu podívat se pravdě do tváře a teď jediný, co cejtí je naprostý zklamání.
Je neskutečně rajcovní, ale vlastně mi vzal vítr z plachet. Zbavil mě potěšení z dobejvání a já teď o něj už vlastně nemám zájem. Jsem asi hnusnej parchant, zákeřná buzna, co si ráda zahrává. A teď to mám! Rosťa zhroucenej a raněnej.
“Měli bysme jít, Matěj nám určitě počítá čas a už teď tam nadskakuje dva metry.”
Rosťa konečně zvedne hlavu a otočí se na mě. Dívá se smutně, skoro mám pocit, že se mu v tý tmě lesknou oči. Cítím z něho roztoužený zklamání nad vnitřním bojem, kterej nevyhrál. Jenže on ho vyhrál, akorát mu to ještě nedochází.
Koukáme se do očí. Mezi náma to prostě je. Do prdele, oba to víme. Můžeme si tady vykládat, co chceme, ale nadržený chlapský dusno cloumá celým tímhle autem.
Jeho pravačka se nesměle, opatrně zvedne a nejistě přistává na mým stehně. Nespouštíme ze sebe oči. Chci ještě něco říct, ale už není co. Pomalu mě hladí. Měl bych něco udělat, ale ne to, co udělat chci.
Naše hlavy se k sobě přibližují. Je to směs elektrizujícího napětí, nejistoty a samčích tužeb. Nakonec se naše rty k sobě přiblíží natolik, že všechny hranice rázem padnou jak Berlínská zeď v devětaosmdesátým.
Líbáme se! Padají všechny zábrany a nenaplněná touha se nyní proplétá mezi našimi jazyky. Je tak jemnej a lahodnej a zároveň drsnej a vášnivej. Hladím ho ve vlasech, ocas mi znova trhá trenky a já nemám odvahu zjišťovat, jak je na tom on.
Užívám si naše chlapský spojení, jehož extra silný vibrace musej zákonitě vyhodit pojistky v půlce města. On mi funí do nosu a jeho dech mužně voní. Je mezi náma chemie, strašně nebezpečná, zoufale strašidelná a neskutečně vzrušující.
Dochází mi, že všechno, co jsem tady před pár minutama říkal, je prostě pravda. Jsme spolu na špatným místě, ve špatnou dobu a v nesprávným životě.
Odlepím se od jeho roztoužených polibků a podívám se na něho stejně smutně, jako on na mě před chvílí.
“Jdeme nahoru, jo?” pohladím ho ještě naposledy po tváři.
Líbila se Ti povídka? Dej lajk nebo ji sdílej. Chceš náš blog podpořit? Zvaž dobrovolný příspěvek. Díky moc!
Comments