“Kartičku mi pak nezapomeňte vrátit,” dodává recepční.
Nikoliv hotelová, ale korporátní. Nejdu si totiž zalízt s proseccem k hotelovýmu bazénu, nýbrž jdu na pohovor.
Stejně divný slovo ne? Pohovor. V žádným jiným kontextu se nepoužívá, pokud jdeš na pohovor, je to vždycky k práci. Nejdeš na pohovor k rodičům ani nejdeš pohovořit s kámošema do hospody.
Já nevím, mě to připadá jako dost nepřátelský slovo. Pohovor. Jako někoho si podat. Teď si tě pěkně podám na tom pohovoru! Grilování, vyslýchání, hledání skulin a nedostatků, to je prostě pohovor. Nic příjemnýho prostě, nic přátelskýho, nic pozitivního, i když se tam všichni děsně usmívaj.
Moc je na jejich straně. Oni o tobě rozhodujou, ne ty. Proto musíš podstoupit pohovor jako poslušnej subík. Tvářit se strašně zaujatě, pozitivně, flexibilně. Reagovat, jak se očekává. Vlastně se prodáváš jak ta děvka, akorát na ně nevystrkuješ díru.
Sedám si do křesílka u výtahu a čekám, až si mě vyzvedne personalistka. Vždycky mají dost času, nikdy nepřijdou včas. To je součástí rituálu, nechat tě pěkně podusit a ukázat ti, kdo je tady pánem a vládcem.
Počítám s tím, kašlu na to, vůbec mě to nevzrušuje. Zapínám si Grindr, chci vědět, jestli tu třeba jsou nějaký fešný budoucí kolegové. Že bych se případně mohl na někoho těšit.
No jistě! Čenej profil, černej profil, fotka banánu a konečně jeden s fotkou, takovej roztomilej hezounek, řídký strniště a řídkej knírek. Miluju tyhle tipy! Fakt, že jo. No a to je všechno v tomhle baráku. Nabídka zatím slabá.
Měl bych se zeptat, jestli v rámci benefitů nabízej taky nějaký šukatelný kolegy, jakože máš nárok jednou za měsíc ho vopíchat. Hned bych to vyměnil za multisportku. No jo no, už zase nemyslím na nic jinýho, jsem strašnej. Na druhou stranu zas nepropadám stresu a jsem dobře naladěnej. Pozitivně motivovanej! K pohovoru!
“Dobrý den, Kolářová, omlouvám se za zdržení,” vychází z výtahu celkem sympatická mladá holka.
Jdeme dlouhýma a klikatejma chodbama a u toho probíhá zdvořilostní small talk, jak se jelo, jak to tam mají hezký, ale pod povrchem ležérní žoviality se snažím zpracovat maximum informací! Jak velký a světlý tam mají kancly, po kolika seděj, co tam je za kávovar a co je tam typově za lidi.
S těma lidma je to naprosto klíčový, přitom se to nikdy neřeší. Na pohovorech se skoro nikdy nedozvíš s kým budeš pracovat, s kým budeš v týmu, kdo ti bude ovlivňovat většinu tvýho následujícího života. Přitom je v podstatě jedno jakou práci děláš, ale už není jedno s kým ji děláš. A to je vždycky loterie.
Vyfasuješ kancl plnej Mařen v pantoflích za horizontem nebo důležitýho Pepu, kterej si každý poledne k vedlejšímu stolu přinese krabičku od Vietnamců. Ty nejzásadnější věci ti prostě až do nástupu tajej a je to nefér. Proto je dobrý si o to prostě říct, než se definitivně rozhodneš.
“Proč odcházíte ze svého současného místa?” ptá se ředitelka odboru v zasedačce, kam mě personalistka Kolářová před chvilkou dovedla.
Vždycky se tě každej zeptá, proč odcházíš a sám snad nevěří tomu, že řekneš pravdu. Že tě ten čůrák šéf už totálně sere, že ti zkrouhli roční bonus a že si v posledním roce začali vymejšlet takový píčoviny, že to nemáš už zapotřebí.
“Po tolika letech už potřebuji změnu, chci se kariérně posunout a naučit se zase něco nového,” opakuju po stopadesátý. Všichni se chápavě usmívají a tváří se, že jsem odpověděl správně.
Odpověděl jsem jako každej účastník výběrovýho řízení. Vágně, trapně, nepravdivě. Jo ovšem - výběrový řízení! Další naprosto šílený slovní spojení. Nesympatický a nepřátelský. Řízení! To je jak exekuce. Soudní řízení, správní řízení … nikdy z toho nevyjde nic příjemnýho.
A výběrový? To pak znám už jenom klobásy nebo párky. Nic jinýho výběrovýho. Vyberem si tě, abysme tě do pár let vyřídili. Asi tak nějak.
Ovšem bacha, teď se něco děje!
“Kolega se trochu opozdil, ale přizvali jsme ho taky, protože o té agendě teď ví nejvíc,” informuje ředitelka.
K našemu stolu usedá hezounek s řídkým knírkem! To je hustý! Teď už je to vůbec loterie! Buď se mu budu líbit nebo ne. Když ne, jsem odepsanej. Když jo, jsem odepsanej taky. Dvě buzny v jednom kolektivu, to nefunguje. Nikdy jsem pořádně nepochopil proč, ale je tam rivalita, předhánění se, intriky a pomluvy.
Každej má navíc pocit, že dva teplí si přece musej rozumět a měli by se kamarádit. No tak to prostě vůbec není.
Usmívám se na hezounka a snažím se proniknout hluboko do jeho očí, abych dokázal odhadnout, jakej to je tip a co od něho můžu čekat. Zatím vystupuje celkem přátelsky, snad šance jsou.
“Tady Tomáš by pak případně byl vaším nadřízeným,” poslouchám naprosto omráčeně další slova personalistky.
Cože? Tomáš? Vždyť je nejmíň o patnáct let mladší? Měl v profilu top nebo bottom? No to je perverzní. Hezounek s řídkým knírem mi má poslušně hulit péro a ne mi šéfovat!
Cejtim, že je to předem ztracený, do toho nemůžu jít, to bude kardinální průser. Jo a přesně o tom jsem mluvil před chvílí. Každej se zabejvá nějakou povrchní pracovní šlupkou, ale lidský jádro se vůbec neřeší.
Jak si má postarší aktiv nechat šéfovat od mladýho pasiva? Na to vůbec v personalistickejch příručkách nemyslej! A tady přitom dojde k naprosto zásadní situaci!
Chvíli ještě přemejšlím, jestli bych dokázal hezounka zároveň šukat a zároveň poslouchat a dochází mi, že absolutně ne. Tenhle job musím odpískat už v zárodku, co je v domě není pro mě. To platí, to je svatá pravda.
“Moc děkujeme a do konce týdne vám dáme vědět.”
Vracím návštěvnickou kartičku v souladu s instrukcema a mám pocit, že tahle mise je předem ztracená. No co, budou jiný. Trochu si vyčítám, že jsem zapnul ten Grindr, ale zas mám aspoň předem jasno.
Jdu po schodech do podzemních garáží a mířím ke svýmu autu.
“Je ti jasný, že tě nevezmeme,” slyším za zády Tomášův hlas.
“Je mi to jasný,” nestíhám bejt ani překvapenej a teprve pak se otočím.
Stojí tam, s nějakejma deskama a je děsně roztomilej. Je to jak z filmu.
“Víš, že ti nemůžu šéfovat, když mě budeš píchat?”
“Vím, je to trochu stereotyp, ale co naděláme, že jo,” šklebím se, protože tahle přímočarost mě vždycky děsně baví, “počkej, já tě budu píchat jo?”
“Už to tak vypadá, jsi totiž neskutečně sexy,” blíží se ke mě.
Tak tenhle týpek se s tím teda nepáře. Pusu mám od ucha k uchu, tohle nevymyslíš, to se prostě může jenom stát.
“No je pravda, že ty jsi taky dost sexy,” nezůstávám pozadu a přibližuju se k němu hodně natěsno, “vždyť ani nevím, o čem jsme se bavili, jak jsem ti pořád koukal do očí.”
“Blbý je, že na tu pozici by ses jinak dost hodil,” dodává a v očích čtu, jak si to užívá. Jak si mě podává, jak je na koni.
Tohle mě dostává do varu, protože moje dominantní samčí senzory vyhlašujou červenej kód a touha zkrotit tohohle mírně jízlivýho a ironickýho týpka začíná nabývat nekontrolovatelnejch hodnot.
“V tom případě bych se důkladně postaral o to, aby sis tejden nemohl pořádně sednout.”
Jasným, rychlým a naprosto důrazným úchopem zatínám svou levačku do jeho pevné půlky, až zavrávorá a udělá půlkrok směrem ke mně. Jsme už úplně nalepený k sobě, jen si konečně dát pusu.
“Víš, že by to nefungovalo. Můžeš si vybrat - buď místo nebo mrdání,” pronáší s tak nadrženým prožitkem, že naprosto jasně vím, co chci víc.
Nezadržitelně tvrdnu a ukazováčkem pravačky přejedu po nedočkavý bouli, která se právě vyrýsovala nalevo od jeho poklopce.
Přimhouří oči a neznatelně si povzdechne. Erotický napětí by z fleku mohlo rozsvítit celý tyhle garáže jako o pouti. Jsem připravenej na místě obětovat multisportku, příspěvek na penzijko a dokonce i roční bonus, jenom, abych tomuhle nadrženýmu samečkovi mohl pořádně provětrat díru.
“Myslím, že mám vybráno.”
Překonávám poslední hraniční bod mezi jeho a mou pusou a vášnivě ochutnávám jeho jazyk. Jeho poklopec se troufale až drze vzdouvá a o mým ani nemluvím, to je erekční masakr, kterej hrozí protrhnutím teď už silně zmáčenejch kalhot.
“Tak snad mě nejdřív pozveš na večeři,” nečekaně se odlepí od mejch oslintanejch rtů.
“Postupuju do druhýho kola?” ty jeho originální reakce mě fakt bavěj.
Otáčí se na podpatku a ještě než nasměruje svůj řídkej knírek k výtahům na konci garáží, mlsně se na mě zadívá.
Zaraženě sleduju, jak se vzdaluje a dává si sakra pozor, aby jeho chtivá prdel vypadala při každým kroku naprosto dokonale. To je jako co?
Počkej, kam jdeš? Co to má znamenat? Chce se mi na něj řvát, ale nezmůžu se na nic.
“Do konce týdne ti dám vědět,” slyším ještě, než zmizí ve dveřích výtahu.
Líbila se Ti povídka? Dej lajk nebo ji sdílej. Chceš náš blog podpořit? Zvaž dobrovolný příspěvek. Díky!
Comments