Měl jsem se tu dát trochu dohromady, uspořádat si myšlenky, odpočinout si od všeho.
Ale jak tak sedím na malé terásce svého pokoje a koukám se už skoro hodinu na úchvatný obzor plný zelených hřebenů okolních kopců, obklopený tolik vytouženým klidem a mírem, dochází mi, že se tady budu asi trochu nudit.
“Nevíš, co chceš,” zní neúprosná výčitka v mé hlavě.
To je fakt! Vysnil jsem si pobyt v horách, vysoko a daleko od všeho civilizačního hemžení v touze zažít nějaké to meditační rozpoložení na ranních a podvečerních procházkách. Sezení na magických balvanech, pozorování kopců kolem sebe a poslouchání bečení ovcí či kravských zvonců.
A teď tu sedím už u druhého bylinkového čaje a nevím, co dělat. Procházku ke kapličce jsem už absolvoval a na výlet k rozhledně je pozdě, nestihl bych se vrátit do večeře.
Nesměle pokukuji po mobilu, ale už teď slyším výhružný tón mého vnitřního pana Správného: “To jsi mohl zůstat doma!”
No jistě. Tady se povinně musím dívat po kopcích až do zblbnutí a nechat se ohlušovat bečením ovcí a kravskými zvonci! Takhle jsem to přece chtěl! To byl můj záměr a cíl! Tak dost remcání, zvedni zadek a jdi se podesáté projít!
“Já teď nemůžu, mám tu na cestě od nádraží zájezd,” slyším mladou recepční, která stojí ve dveřích do kuchyně a mluví směrem ke sporákům.
Zbystřím. Zájezd? Takže je po klidu, remcám v duchu.
“Na co klid? Stejně se nudíš,” poučuje pan Správný.
“Ano, ta jogínská výprava. Jsou tu za čtvrt hodiny,” pokračuje recepční a vrací se k pultu.
Tahle nová informace ve mně spouští tok myšlenek a zvídavých úvah. Jogínská výprava? Představa, že přijde autobus plný chlapů mě probouzí z letargie a zostřuje mé smysly.
Vlastně už vím, proč nejsem na svém vytouženém horském pobytu spokojený. K zelenavým kopcům, ovčímu bečení a cinkání kravských zvonců mi tu chybí pěkný mužský, se kterým bych mohl zažít něco příjemného.
“Na autobus plný jogínů zapomeň, přijedou samé ženské,” zní pan Správný rezolutně.
To je asi fakt. Cítím znatelné zklamání. To mě pan Správný nemůže aspoň pár minut nechat uvolněně fantazírovat a oddávat se působivým představám? Nejde ty jeho racionální a vždy neomylně matematické závěry nějak vypnout?
Budou to samé ženské, to je jisté. A i kdyby tam byl třeba čirou náhodou jen jeden chlap, co s ním?
Musel by se mi líbit, což je snad splnitelné, protože jsem tak nepředstavitelně nadržený, že moje laťka pro hodnocení sympatií je proklatě nízko.
Musel by být na chlapy, aspoň trochu, když už ne úplně.
Musel by o mě mít zájem, ideálně hodně nadržený, aby jeho laťka pro hodnocení sympatií byla taktéž umístěna ve spodní části laťkoviště.
Musel by být aspoň trochu komunikativní a ne úplný trouba, abychom si mohli u čaje nezávazně popovídat a zjistit, jak jsme na tom se vzájemnou přitažlivostí. Bylo by ode mě troufalé pozvat ho na pivo?
Ach jo, proč je to pokaždé tak těžké? Takových podmínek! Tolik proměnných! Kvanta nejistot! Jediné, o co bych se snad mohl opřít je, že jogíni mívají pěkné štíhlé postavy, nicméně netouží však spíš po splynutí duší než po splynutí údů?
Lapidárně řečeno, je to v prdeli a to se vlastně ještě pořád nic nestalo.
Stejně mi to nedá a jdu si nenápadně sednout na lavičku před hlavní vchod a pěkně v klidu si tady na tu výpravu počkám.
A stejně mi to nedá a v hlavě se víří změť otázek, jedna přes druhou a třetí přes pátou. Bude tam? Hezký? Nadržený? Gay, bi nebo aspoň zvědavý hetero? Bude na týpky, jako já? Stojí o nezávazné povyražení? Není to suchar? Fanatik? Pěkné péro? Hodně stříká? Dobře kouří?
Uf, točí se mi hlava a to sedím na lavičce! Proč je to pokaždé tak těžké?! Takových otázek! Tolik proměnných!
Ovšem, přátelé, zdá se, že slyším motor. Nervózně poposedávám a vzývám toho nahoře, ať mi pošle zájezd gay jogínského mužstva připravujícího se na mezinárodní soutěž gayů ve zdravení slunce nebo tak něco.
Před horskou chatou právě zabrzdil mikrobus a já rychlým pohledem skenuju osazenstvo. Bůh je zřejmě nějak nepřátelsky zaujatý proti gayům neboť mé prosby nebyly vyslyšeny. Pan Správný měl opět pravdu.
Za chichotání a štěbetání vyskakuje jedna ženská za druhou, tahají z úložného prostoru bágly a karimatky a mířejí k recepci. No takže zůstanu bez chlapa a jako bonus i bez klidu! Pobouřeně vstávám, mám po náladě. Jdu si zalézt, teď tu bude nejmíň hodinu čurbes.
“Dobrý den, nevíte, kde najdu recepci?” zní na pravoboku hlas.
Automaticky se otáčím. Mužský hlas! Je to chlap! A vypadá skvěle! Kde se tady vzal?
“Tady rovně a hned doprava,” snaživě ukazuji, abych udělal dojem. Tyhle instinkty fungují vždycky velmi spolehlivě.
Jako ve snách pozoruji široká záda, na jednom rameni sportovní taška, vyrýsovaný zadek a pevnou chůzi. No je to pěkný mužský! A ten hlas! Jako zvon. To má určitě z toho nekonečného mručení Óm. Na jogína má nezvykle mohutnou postavu, to je síla!
No v každém případě se mi nálada výrazně vylepšila, objednávám si další čaj a odcházím na terasu svého pokoje.
A tam propadám naprostému zoufalství! Mám zodpovězeny pouze dvě otázky. Jogín přijel a je hezký. Moc hezký. Sexy!
Ovšem, co dál? Nadržený? Gay, bi nebo aspoň zvědavý hetero? Je na týpky, jako já? Stojí o nezávazné povyražení? Není to suchar? Fanatik? Pěkné péro? Hodně stříká? Dobře kouří?
Vypadá celkem cílevědomě. Ten bude celý den zkroucený do všech možných lomených svíček, mostů, koček a pozdravů zemi.
“No vidíš, jak ti to jde,” chválí mě pan Správný.
Ano, on umí i pochválit, ale vždycky má potom přichystanou nějakou ťafku.
“Škoda, že jsi tenkrát ten kurz po čtyřech lekcích vzdal.”
A je to tady! Ano, nenápadná výčitka schovaná za zúčastněným konstatováním.
Ano, vzdal. Nemám dost cílevědomosti, o všem často pochybuji, nic nedotáhnu do konce, doplňuji místo něj. Nikdy nevynechá příležitost, aby mi to předhodil.
Ovšem moje hluboké úvahy na téma “Jak sbalit jogína” dostávají právě teď zcela jiný rozměr. On totiž právě s rachotem odsunul dveře svojí terásky a stojí opřený rukama o zábradlí a rozhlíží se do krajiny. A hádej kde? Hned vedle!
No to je síla! Mám ho za souseda!
Konečně mě zaregistruje, trochu s sebou trhne, protože mě tady vůbec nečekal.
“Zdravím,” usmívám se líbezně.
Kývne hlavou a mizí uvnitř.
Ach jo, snad se mě neleknul hned na začátku? Ale mám ho za souseda! To je výzva. Ovšem taky trochu mučení. Už se vidím, jak celý večer trávím s ušima na stěně a zkoumám, co tam dělá, jak dlouho si to dělá a na co se u toho dívá.
Ovšem taky trochu příležitost. Mohl bych ho přivábit svým hlasitým honěním a roztouženým vzdycháním. Tento plán je však pohřben prakticky “za živa”, protože moc dobře vím, že toho nejsem schopen. Tolik odvahy a sebestřednosti nevlastním.
V každém případě můžu honit potichu a bez vzdychání, což je pozitivní hlavně pro moje celkově vyrovnané duševní rozpoložení.
Ulehám zcela nahý na manželskou postel, kterou mám zcela pro sebe. Nechávám dveře na terasu otevřené a v nich povlávat záclonu. Doufaje, že se jogín od vedle nakloní přes nízkou přepážku a škvírou zahlédne nácvik mojí pozice honícího buvola.
Můj vztyčený penis touží po pozornosti a já mu ji s láskou dopřávám. Příjemnými pohyby přes jeho zakončení se propadám do oblasti slasti, která zaplavuje celé tělo. Roztouženě se válím a užívám si každý dotek generující další a další rozkoš.
Jsem zcela odhodlaný věnovat této božské činnosti celý večer, ale cosi mě nutká zrychlovat a zvyšovat intenzitu dráždění. Na chvíli uberu plyn a snažím se vychutnat tu nádheru, ale už za pár okamžiků opět honím, až se ze mě kouří.
Zafouká vítr, záclona se vecpe do místnosti a průzor ven je náhle volný. Představa, že mě jogín akorát teď zahlédne ve mě vyvolává explozi vzrušení. Moje masivní erekce překračuje všechny fyzické zákony, už tak extrémně prokrvený úd se ještě o kousek rozšiřuje a v ruce cítím jeho nebývalé rozměry.
Připadám si jako pořádný samec, což mé vzrušení ještě umocňuje. Pořádný, nadržený samec, co si jde pro svůj orgasmus.
Už to nejde zadržet, stavidla jsou spuštěna, exploze se právě teď chystá vystoupat k vrcholu a ty orgastické pocity lomcují celou mou bytostí. Přestávám se kontrolovat, nemůžu si pomoct. Je to tak nepředstavitelně silné.
“Áááaaa, éeeeeee,” vzdychám a se zavřenýma očima si užívám extrémně silný orgasmus, který doprovází provazce bílých cákanců, jenž dopadají až na mou hruď. Teda takhle jsem už dlouho nestříkal.
Ještě pořád si ho láskyplně držím a mrzí mě, že je už po všem. Pomalu otevírám oči a přivykám realitě.
Usedám na kraj postele, ruce opatlané a v tu chvíli mám pocit, že jsem ve škvíře mezi záclonami zahlédl jogínovu hlavu, jak rychle zmizela na své půlce terasy.
Pokračování povídky najdeš v nové knižní kompilaci (Po)hádky & zázraky. Více informací na webu knížky.